Cesta ke štěstí a vnitřní harmonii ve dvou krocích
Štěstí nepřichází zvenku a není náhodné. Nemůžeme na něj čekat v koutě a doufat. Pocit štěstí a naplnění jsou výsledkem našeho vnitřního úsilí.
Přijmeme-li do života dva jednoduché principy popsané níže, jsme na správné cestě k aktivnímu tvoření vlastního štěstí.
1. PŘESTAŇME BÝT OBĚTÍ ŽIVOTA A OKOLNOSTÍ
VĚTŠINA LIDÍ JE ZVYKLÁ ZA VĚCI, KTERÉ SE JIM V ŽIVOTĚ NELÍBÍ, OBVIŇOVAT NĚCO ČI NĚKOHO JINÉHO:
- Nepovedla se mi večeře? Prodali mi špatné brambory!
- Jedu pozdě? Pršelo a byla zácpa!
- Jsem neustále negativní? To moji rodiče, vsugerovali mi negatitvitu už v dětství!
MYSLÍME-LI TAKTO, AUTOMATICKY SE STÁVÁME OBĚTÍ JINÝCH LIDÍ NEBO VNĚJŠÍCH OKOLNOSTÍ.
Můžeme si stěžovat na nepřízeň osudu, partnera, rodiče. Lepší život nám to nepřinese.
A nebo k sobě budeme upřímní:
- Nepovedená večeře? Spálila jsem základ, protože jsem myslela na hádku s mužem.
- Jedu pozdě? Nechtělo se mi vstávat a podcenila jsem dopravu.
- Jsem negativní? Stěžovat si je o tolik snazší, než konat!
2. PŘIJMĚME PLNOU ZODPOVĚDNOST ZA VŠE, CO SE NÁM DĚJE.
Chceme-li být v životě šťastní, musíme převzít stoprocentní odpovědnost za všechno, co nás potkává.
My a nikdo jiný jsme příčinou všech svých zkušeností a výsledků. Jsme zodpovědni za stav našeho zdraví a těla, vztahy, bydlení, kariéru a blahobyt.
Namítnete, že nemůžete za objektivní okolnosti. Špatné počasí. Hysterii svých dětí. Autonehodu, kterou vám způsobil jiný řidič.
Vězte, že nic se neděje náhodou.
Možná si říkáte: Čím si člověk může "zasloužit" odchod blízkého?
Tady je moje osobní zkušenost.
Přibližně před 12 lety mi tragickou nehodou předčasně zemřel tatínek. Byla jsem v sedmém měsíci těhotenství.
Kdyby mi v té době někdo řekl, že jsem si tuto situaci do života přitáhla sama, zavolala bych mu rychlou z bohnické psychiatrie.
Byla jsem zdrcená. Zdálo se mi, že odešel jediný muž, který mě miloval opravdu bez podmínek. Zároveň jsem ztratila celoživotní bezpečný přístav, domov.
Najednou nebylo kam utíkat. Všechno se obrátilo vzhůru nohama. Trvalo mi dva roky, než jsem se dostala z nejhoršího.
Postupně a s pomocí zkušené terapeutky jsem se vyrovnávala s myšlenkou, že jsem si tatínkův náhlý odchod přitáhla potřebou vyrůst. Přestat být tátovou holčičkou.
S delším odstupem jsem uviděla tehdejší volání mé duše, abych už konečně převzala zodpovědnost za svůj život a vztahy do svých rukou.
Abych se přestala schovávat za šikovného a obětavého tatínka, který všechno napraví a vždycky mě zachrání.
Dospět, abych sama mohla být matkou.
Doslova si říkáme o situace a lidi, kteří nám zrcadlí stav naší mysli a duše. Pomáhají nám vyrůst a uzdravit nefunkční vzorce v nás.
Nabourá-li mi někdo auto, je to jen metafora něčeho v mém životě. Upozornění, že se mám zastavit a přemýšlet, co potřebuji „přerovnat“ nebo „opravit“.
Každá nepříjemná situace přichází jako životní učitel a ukazuje, že je potřeba změnit směr a v něčem se posunout dopředu.
Když tohle pochopíme, nebudeme vinit vnější okolnosti. Dokážeme přijmout zodpovědnost za vše, co se nám děje a možnost to změnit.
Všechno tvoříme dvakrát. Nejprve v myšlenkách, potom v realitě kolem nás. Naše myšlenky jsou neuvěřitelně mocné.
Naučme se s nimi pracovat tak, aby sloužily našemu prospěchu a jsme o krok blíže k nalezení vnitřní harmonie a spokojenosti.
Máte-li zájem dozvědět se o práci s myšlenkami více, sledujte další příspěvky, případně navštivte semináře a osobní konzultace.
Zaujal vás příspěvěk?
Získejte další inspiraci přímo do svého inboxu.
Nové články e-mailem
Mohlo by se vám také líbit
Emoční škála – Víte, kde jste a jak to ovlivňuje vaši schopnost žít lépe?
Sedm pravidel pro lepší život
