Komu dovolujeme vládnout našim emocím?
Uvědomili jste si někdy, jak často dáváme kontrolu nad svými emocemi druhým? Partnerovi, dětem, rodičům, šéfovi v práci… Většinou to ani nevíme. V očekávání pochvaly, odměny nebo pohlazení vlastně jenom spoléháme na přísun energie zvenku. A když nepřichází, cítíme se špatně. Jsme nesví, zdánlivě bez příčiny podráždění nebo skleslí. Naše vibrace klesá. Dnes vám na vlastním příkladu ukážu, jak jednoduché je dovolit druhým, aby vládli našim pocitům a našemu dni. A jak z toho ven.
Když mě někdo urazí, pozvednu svoji duši tak vysoko, aby tam urážka nedosáhla.
Rene Descartes
ČEKÁNÍ NA GODOTA (= NA POCHVALU)
Po dlouhé době a pár suboptimálních pokusech se mi podařilo přijít domů s povedeným účesem. Cítila jsem se skvěle. Navíc to byl střih, o kterém vím, že mého muže potěší.
Spokojeně jsem si šla po svém a v skrytu duše čekala, kdo doma ocení mou vylepšenou vizáž. Zatím spíš podprahově. Tak nějak ze zvyku.
První odpoledne a večer prošly bez povšimnutí. Dcera, která obvykle tyhle věci registruje, měla plnou hlavu kostýmu roztleskávačky. Muž se vrátil unavený. Pozornost věnoval zprávám, nikoli mě. Načež poklidně usnul na gauči.
Je něco špatně? Něco jsem přehlídla?
Moc jsem to neřešila, pořád jsem se cítila spokojená. Proběhl další den a rodinný večer.
Stále nic. Žádný komentář, ani slůvko pochvaly. Plíživě se ve mně objevilo hlodání. Co je špatně? Že bych se přecenila? Možná střih není tak dobrý, jak jsem myslela?
Najednou otázka přešla z podvědomého očekávání pochvaly (=energetické dotace z venku) do aktivního pnutí mysli.
Mozek začal vesele produkovat pochybovačné myšlenky: „Asi změna není moc poznat, možná ses držela moc při zdi…. No, tady žádnou parádu nenaděláš, měla bys víc chodit mezi lidi… Co když tvoje vizáž rodinu prostě nezajímá? Co když je ty nezajímáš?“
Tak už mě přece pochval ...
V závěru druhého dne mi to nedalo. Po pár marných pokusech upozornit na sebe a chic výtvor na mé hlavě přímým zacláněním ve výhledu na cokoliv jsem to vzdala. O pochvalu jsem si přímo řekla.
Naklonila jsem se nad svého muže, který si četl v ušáku pod lampou a nevnímal svět, se slovy:
„Haló, haló, všiml si tady někdo, že jsem zas jednou hezky ostříhaná?“
Muž zvedl oči od knížky. V tu ráno mi bylo jasné, že na tohle celou dobu číhal.
Začal se potěšeně smát s komentářem: „Jasně, že jsem si všiml. Je to hezký. Jenom jsem čekal, za jak dlouho vybubláš.“
A mám to. Není nad to naběhnout si na vlastní vidle.
No to ale nebyl dobrý vtip. Nebo že by byl?
Napůl jsem to tušila :). Tuhle hru už jsme hráli. Ale v koutku duše jsem se cítila malinko dotčená. Mysl hned vyprodukovala otázky typu:
- Proč je pro něj tak těžké mi prostě jenom udělat radost?
- Proč mě musí pořád pošťuchovat a o pochvalu si musím říct?
- Já takhle lakomá nejsem…. to si nezasloužím…
To byl standardní běh nevycválané mysli. Tentokrát jsem se ale vědomě zarazila.
Kolik ti je, drahoušku, že pořád potřebuješ schválení zvenčí?
Neposuzuj, zaznělo mi v hlavě úplně automaticky. (Díky za dlouhodobý trénink, Danielo!)
Ve chvíli jsem dokázala přestat rozvíjet myšlenky na téma, proč mě vlastní muž neocení. Zastavila jsem emoci „já oběť a on mi ubližuje“.
A obratem mi došlo, že jsem dostala dar.
Místo laciného polichocení upozornění, jak žiju ve starém vzorci. Nevědomky vyžaduji emoční dotaci zvenku. Neživím sebe zevnitř a spoléhám na druhé.
Uvědomila jsem si, jak jsem dva dny vkládala své blaho-bytí a pozitivní pocit ze sebe sama do rukou někoho jiného! Zbytečně.
A to přesto, že jsem žádné schválení nepotřebovala. Už cestou od kadeřnice jsem věděla, že mám z výsledku radost. Tak proč jsem hledala další potvrzení mimo sebe?
- Odkdy je úsudek někoho jiného důležitější než můj vlastní?
- Kdy jsem se rozhodla, že budu šťastná nebo skleslá podle toho, co si o mě myslí druzí?
- Jak se mi podařilo to celé udělat prakticky nevědomky?
KDYŽ DOBRÝ POCIT PŘIJDE PŘEKVAPIVĚ ODJINUD (aneb buďme pány svého blaho-bytí)
Tedy ano, připouštím, že jsem z celého zážitku měla chvíli pocuchané paví peří…
Ale když se mi podařilo nahlédnout za uražené ego a přestat odsuzovat svého drahého za to, co řekl nebo neřekl (i ty diktátore ve mě!), ta úleva!
- Příště se rovnou pochválím sama.
- Dovolím rodině svobodně ignorovat, jestli vypadám tak nebo onak (určitě mi to prospěje, až se budu naopak cítit bídně místo skvěle!)
- Dám si velkou porci obdivu, případně bez úskoků a předvádění svému okolí sdělím, jakou mám radost z nové image.
- A budu se na sebe široce usmívat, místo abych na dva dny dobrý pocit pozastavila v marném čekání na Godota ….
Věřte mi, že tohle zjištění byly nakonec překvapivě mnohem lepší, než kdybych prvoplánový kompliment na začátku opravdu sklidila…
Takže, děkuji za cennou lekci, můj drahý muži 
.
xo.
Zaujal vás příspěvěk?
Získejte další inspiraci přímo do svého inboxu.
Nové články e-mailem
Mohlo by se vám také líbit
Proč se naše přání neplní?
Emoční škála – Víte, kde jste a jak to ovlivňuje vaši schopnost žít lépe?
